Auto s postelí

Na skalnatém ostrově se zachránila mladá žena. Pobyla si tam chudinka sama hodně dlouhé týdny a měsíce, až jednou, když pohlédla na moře, spatřila, jak k ostrůvku plave nový trosečník.
„No nazdar!” řekla si ta hezká trosečnice. „To mám pěkné vyhlídky! Celý zbytek života strávit jen s jedním mužským!”

Proč musí čeští železničáři stávkovat alespoň 12 hodin?
Aby šlo jasně poznat, že to není zpoždění.

Kapitán svolá posádku: „Poslední dny máme problémy s alkoholem. Nařizuji, aby se všechen rum vylil do moře.”
Ticho, rozpačité pohledy, jen ze zadu se ozve: „No tak, poslouchejte, když kapitán něco poručí!”
Na to se otočí kormidelník a potichu zavelí: „Ucpěte někdo držku tomu potápěči!”

Dva vodáci stojí na břehu a bezmocně pozorují, jak se třetí převrátil s lodí a topí se. Z nešťastníka už je vidět na hladině jen ruka, když jeden z jeho druhů promluví k druhému: „Hele, tak jsi asi měl pravdu, že se do té záchranné vesty dává polystyren, a ne molitan!”

Tři horolezci zdolávají vysokou horu někde v Himálajích. Když se dostanou nahoru, strhne se šílená bouře, která trvá několik dní. Tak jsou zavřeni ve stanu a čekají, ale pomalu jim docházejí zásoby. Když už je jasné, že jsou jejich dny sečteny, začnou se vroucně modlit k Bohu, aby je zachránil. Bůh se jim zjeví na nebesích a říká: „Dobrá, jste dobří křesťané, zachráním vás. Rozběhněte se k okraji a skočte a při tom vyslovte své přání, kam chcete dopadnout a já to zařídím.”
První horolezec překoná strach a nejistotu, rozběhne se, odrazí, zavře oči a povídá: „Do hromady peřin!”
Pár stovek metrů pod ním se objeví obrovský kopec načechraných peřin a chlápek pohodlně přistane. Druhý vidí, že to asi funguje, tak se taky rozběhne, zavře oči a řekne: „Do obrovské kupky sena!”
Stane se. Třetí je na řadě. Rozběhne se, na kraji zakopne a povídá: „Do prdele, auvajs!”
Mlask!

Karel přijel do malého města, kde byl jen jeden hotel a všechny pokoje obsazené. Bylo asi jedenáct večer, a tak to Karel přeci jen zkouší: „Pane recepční, přeci tu musíte mít alespoň jeden pokoj, nebo alespoň volné lůžko...”
„No, vlastně tu mám jeden dvoják, na kterém je jen jeden pán, který by určitě rád platil jen polovinu. Ale abych pravdu řekl, nevím, jestli vám to za to bude stát, protože ten pán úplně strašně chrápe. Dokonce si na to stěžovalo několik hostů z okolních pokojů.”
„Nevadí, já to beru, lepší než nic.”
Druhý den ráno jde Karel do hotelové restaurace krásně do růžova vyspaný a recepční se ho ptá: „Tak co, bylo to s tím ochrapou bez problémů?”
„Jo, jasně. Zatrh jsem mu to chrápání raz dva.”
„Jak jste to dokázal?”
„No, když jsem tam přišel, už byl v posteli a chrápal. Tak jsem mu dal pusu na tvář a řekl: Dobrou noc, miláčku. No a on celou noc seděl na posteli a hlídal mě!”

U barového pultu sedí na vysoké stoličce vytáhlý námořník, který se snaží navázat rozhovor s vedle sedící dívkou.
„Víte, slečno,” povídá jí, „já vlastně ani nejsem tak veliký, ale my jsme brali dneska služné a já si sedím na peněžence!”

Průvodce v podzemních jeskyních: „Na tomto místě zemřelo již 28... 29... 30 lidí!”

Ve vlaku se postarší muž nestydatě dívá mladé slečně do výstřihu. Vše pozoruje dáma v jeho věku a pohoršeně mu povídá: „Pane, nejste vy nějakej chlípnej?”
„Ne,” odpovídá čumil, „srdeční chlopeň já mám v pořádku.”

Hoteliér povídá klientovi: „Jestli mi neprokážete, že je to vaše žena, nemohu vás ubytovat spolu v jednom pokoji.”
„A když se vám podaří dokázat, že to není moje žena, budu vám vděčný do nejdelší smrti...”